Vylítly z hnízda pěnkavy
a drobné děti z chýše,
a pestré kvítí na lukách
přesladkou vůni dýše.
Z větví se lístek tlačí ven,
a ptáčkům z hrdla hlásky,
a v ňadrech v srdci mlaďounkém
tam klíčí poupě lásky.
II.
Já jsem ten rytíř z pohádky,
jenž hrdě vyjel do světa,
abych tu pannu uviděl,
jež jako růže vykvétá.
O ní šla věšť: kdo spatří ji -
ten s kletbou prý to odnese,
buď že se v kámen promění,
buď že mu srdce vyrve se.
I myslil jsem si u sebe :
Snad přec je někdo vyjmutý!
A vyjel jsem a za ten hřích
jsem - v zpěváka teď zakletý.
III.
Umlklo stromů šumění
a lístek sotva dýše,
a ptáček dřímá krásný sen
tak tichounce, tak tiše.
Na nebi vzešlo mnoho hvězd
a kolem je tak volno,
jenom v těch ňadrech teskno tak
a u srdce tak bolno.
Ve kvítků pěkný kalíšek
se bílá rosa skládá -
můj bože, a ta rosa též
se v moje oči vkrádá.
V tom božím světě zmlklo vše,
až na zvuk srdce hravý.
Bůh sám ví, že to srdce jen
se nikdy neunaví.
Myšlénku spánek přemáhá,
s dnem noc se v bdění střídá -
jen srdce v prsou stále bdí
a tam si lásku hlídá.
A s nebe anděl sstupuje,
na tváři ani vráska,
a krásný jako jarní dech -
ten anděl to je láska.
Ten kamkoliv se přiblíží,
vše trne sladkou mukou,
a slavíci a hrdličky
ty pěkné písně tlukou.
A koho křídlem dotkne se,
ten celičký se změní,
a v srdci něco pocítí,
co není k vyslovení.
Obláček tam se po nebi
co lásky posel honí,
a pták, co dřímá na větvi -
ten sní a sní jen o ní.
A člověk tady na zemi,
než smrť mu hlavu skloní,
on pláče, plesá, touží, lká -
on žije a umírá pro ni.
Ba andělé tam na nebi
Když zpěv jim z harf se roní -
o čem by mohli zpívat jen,
nesmíce zpívat o ní!
Ne žebro vyňal z ňader mi
lež srdce mého půli,
a proto se tak rádo teď
to srdce k Tvému tulí.
A proto se tak divná teď
mi touha v srdce hostí,
a jest mi, jakby srdce nám
zas měly v jedno srosti.
A proto když jsem daleko,
zpět noha maně kráčí,
a u srdce mi bolno tak,
že jest mi - ba až k pláči.
Kdyby to srdéčko
s Tebou noc probdělo,
však by tak bolestně
v těch ňadrech neznělo.
Či kleče zbožnou modlitbou
mám z lásky vymodlit se Tobě -
či pěkným snem to pošeptat
Ti v tiché, vlídné noční době ?
Či má ten ráj utajený
jen v srdci dřímat, jako v hrobě,
a beze slov a bez Tebe
mám věčně jen to šeptat sobě?
Ó anděli můj, vyznávám
se z lásky k lidstvu nehynoucí;
však Tobě - - ó nekárej mne
snad z mysli slabé, málo vroucí!
Však ruce drahá, nespínej.
Já Tebe, mne obemkni Ty -
a místo rukou srdce dvě
k modlitbě budou sepnuty.
A ústa k ústům připoj mým,
z jedněch nás úst se modlit nech -
já v ústa vložím slova Ti,
a k nebi Tvůj je pošle dech.
A bude naše modlitba
tou nejčistší, věř, obětí -
neb když se modlí andělé -
jen v tom se modlí objetí.
Vytvořeno 9. 12. 2001