Myšlénky, vážné jak bůh sám,
ty hlavou jeho táhly,
a krásné, jako jarní noc,
po milém těle práhly.
Mnohá myšlénka - celý svět,
mnohá jak píseň jemná,
mnohá - budoucí lidstva děj,
lidskému oku temná.
Tam též sem našel lásku svou
i Tvoje srdce krásné :
ta naše láska byla tam
jak obláčky dva jasné.
A na tu naši lásku bůh
s zalíbením se díval,
a zástup mladých andělů
mu o ní písně zpíval.
A těch hvězd stále víc a víc,
že ani konce není -
a přec tam není každičká
ta hvězda k nalezení.
Jen když v dvě srdce mladinké
dech první lásky vchází,
tu na tom modrém nebi též
prý nová hvězda vzchází.
A v jednom-li z těch srdcí dvou
květ lásky schne a vadne,
tu s toho nebe modrého
i zlatá hvězda spadne.
A ptáček ten tak od srdce
a k srdci mluvit umí,
že div by člověk neplakal,
když srdcem porozumí.
Ba často mne to napadá,
že jsem mu druhem v lkaní,
neb i ty moje písně jsou
tak jemné naříkání.
Ta noc tak pěkně ustlala -
na nebi hvězd až milo.
Snad mnohé srdce zabude,
zač dnem se kormoutilo.
Snad mnohé srdce zabude,
a co proň v světě není,
snad snem se mu to navrátí
a bude k potěšení.
Tu sem si zpomněl na Tebe,
a duše má se chvěla,
a cosi v ní se ozvalo,
jakby Tě ztratit měla.
A oči se mi zalily,
radosť se v pláč mi mění,
a já poznávám s bolestí,
že slzám konce není.
I spadla s nebe jedna z nich
a druhá mřela v bolu,
až bůh se nad ní smiloval
a poslal též ji dolů.
Mnohou zde noc protoužily
od večera do rána,
až pak se jednou potkaly
co mládenec a panna.
A jak si v oči pohlídli,
tu poznali se zcela,
a žili v štěstí největším,
až jedna zase zmřela.
A když ta jedna umřela,
tu druhou zvala k sobě,
a bůh ji za ní povolal
a zas jsou hvězdy obě.
Mnohý snad si pomyslí:
bože, co ho asi rmoutí?
tvář má hezkou, mladinkou,
a zpěv milo poslechnouti.
Ach mladinká, hezká tvář
nedá srdci úlevu;
a byť se i líbil zpěv -
není vždycky do zpěvu.
A co dřív člověk netušil,
v tom šerém světle spatří,
a tajný bol a tichý žal
se svorně v písni sbratří.
Leč mnohá též se bouře zlá
v ubohém srdci shlukne,
a než ji v písni vysloví -
jak mnohé srdce pukne.
Tu přijdou jasné hvězdičky
a tou lunou stále bledou,
a v háji něžné hrdličky
přesladký hovor vedou.
Srdce se srdci zpovídá,
myšlénky v dálku táhnou,
a ústa touhou žíznivá
po políbení práhnou.
Já lásky říš zde založil,
kde druh se k druhu vine,
a vše co má kdo na srdci,
to v pěkných písních plyne.
Zde nezná soka závistník,
zde řeč jak píseň sladká,
zde lev je jako beránek
a dravci holoubátka.
Zde léky všechněm útrapám,
zde srdce věčně mladne,
zde neovádá růže květ
a nepřátelství žádné.
Naposledy změněno 1. 1. 2002