Večerní písně II.

Básně I. až X.

Vítězslav Hálek

I.

Mám bázeň, drahá, o Tebe,
pak-li nás los kdy spojí,
že mého kletba osudu
též ztíží hlavu Tvoji.

Jáť druhý v světě Ahasver,
jejž osud bičem hání;
mněť otec kletbu v podíl dal
na místo požehlnání.

II.

Má milá, hleď, ty mráčky tam
co nad tou horou stály -
měsíc jim svítí na cestu
a svorně plovou v dáli.

Panenských hvězd ten tichý sbor
jim pozdravení mihá,
a tichých větrů volný dech
je libovůní stihá.

Hle slavík z křoví vyletěl,
snad jim chce něco sdělit -
slyš, jak za nimi klokotá,
jak v zpěv by chtěl se vtělit.

Má milá, pohleď z okna ven,
jak to těm mráčkům sluší -
já jsem Ti vzkázal "dobrou noc"
a pěkný sen Tvé duši.

III.

Měsíc se plaví na nebi,
tak tiše a tak volně -
slavík si v křoví naříká
tak milo a tak bolně.

Tvůj obraz stojí přede mnou
tak tiše a tak volně,
v srdci se touha ozývá
tak milo a tak bolně.

Mne zástup písní obléhá
tak tiše a tak volně,
v mé oko vkrádá slza se
tak milo a tak bolně.

Sen zaklepal mi na dvéře
tak tiše a tak volně,
a já si na Tě vzpomínám
tak milo a tak bolně.

IV.

Ty hvězdičky tak drobounké
a nebi ku ozdobě,
tak sladce dolů shlížejí,
jakby mne zvaly k sobě.

Ach ne, vy drobné hvězdičky,
vám sluší v nebes kole;
mně milo tady na zemi,
já zůstanu radš dole.

Nevíte, milé hvězdičky,
ba netušíte ani,
jak krásné nebe na zemi
u sladkém objímání.

V.

I myslil jsem si, jak by as
bez lásky bylo světu:
svět byl by pustopustá poušť,
a v světě žádných květů.

Světem by srdce bloudilo,
až žalem by se shnětlo,
a smutno v něm, jak na světě,
než bůh řek': budiž světlo!

A smutno tak, že na zemi
by nechtěl člověk žíti,
že sám bůh Otec na nebi
by nechtěl bohem býti.

VI.

Ty's ruku svou položila
na moji pyšnou skráni,
ty's ústy něco šeptala
tak jako požehnání;

ty's rozevřela duši svou
ve sladké lásky době,
a co jsem snít si netroufal -
ty's vinula mne k sobě.

Ty's posvětila harfu mou
i celé srdce moje,
ty's požehnala písni mé
do posvátného boje.

Z mých očí slzy zmizely
A z čela mého vrásky,
v mé duši vyjasnilo se -
a já jsem věštec lásky.

VII.

Což platno, že ten slavíček
tak přelíbezně zpívá,
když odcizeno srdce mé
a u tebe prodlívá.

A kdyby ještě líbezněj
zpěv jeho vábil uši:
což platno, když tě v srdci mám
a plnou tebe duši?

A to tak krásně líbeznou,
že sotva člověk tuší;
že bych ti s nebe hvězdy snes'
a za tebe dal duši.

VIII.

Což je kvítí krásné,
které kvete v poli;
ale po tom kvítí
srdce nezabolí.

Často vidím ve snu,
má panenko, tebe;
ale to tak krásnou,
jako anděl z nebe.

Ale ještě hezčí
nežli kvítí v poli,
že, když vstanu ze sna,
že mne srdce bolí.

IX.

Tak často mne to napadá,
když přivinu tě k sobě,
že's k vůli mně zde na světě
a já že k vůli tobě.

Není to snadné světem jít
a nezabloudit v scestí;
leč štěstí v světě největší,
být druhu svému k štěstí.

A má-li král svou korunu,
bůh má-li svoje nebe,
a má-li ptáček jarní háj:
mám já, panenko, tebe.

X.

Až tělo zemi odevzdám
a bohu svoji duši:
pak žádám, abych pohřben byl,
jak na pěvce se sluší.

Na hlavu věnec bobkový
a do rukou chci lyru:
ať vědí noví sousedé,
kdo vchází v přístav míru.

Mně lyra byla svatá vždy
a nikdy hračka pouhá:
ať jest mi ještě ozdobou,
kdy noc mne skryje dlouhá.

Až v hrobě nám se zasteskne,
já zpěvem k nim se vmísím,
a zpěv jim z duše zazpívám,
a k životu je vzkřísím.

Však jest-li vy zde život snem
neustanete trudit:
pak mrtvé na vás probudím,
a ti vás přijdou zbudit.
 

Další básně  => Za šera


Návrat k
obsahu Večerních Písní II.
přehledu Hálkova díla
obsahu literárních stránek
domovské stránce Petra Jeníčka

Naposledy změněno 12. 1. 2002

Do html podoby upravil Ing. Petr Jeníček.