Potok se v písních roztopil,
i kvítku řeč je dána,
láskou se růže zarděla,
jak jasné slunce z rána.
Buď požehnána tisíckrát,
že's hnula srdcem ve mně;
Ty's ve mně k světlu zbudila,
co tušil sem jen temně.
V mých prsou sladká bolest bdí -
z ní pučte, milá kvítka,
již spějte, písně, z ňader ven -
jsteť mojí lásky dítka.
Vás, konvalinky v poli,
jaká to rosa máčí?
Ta rosa víc než sobě
podobna mému pláči.
Měsíček oknem vchází k nám,
má rubášové šaty,
a v srdci mém to doznělo,
jak ptáček kropenatý.
Měsíčku, zapal hvězdy tam;
rosou se kvítek šatí,
slavíka probuď ze spaní,
jen lidi - ty nech spáti.
A neste lásku nádhernou -
však mrtvolu tu znáte;
jsem teď jen člověk nebohý -
ach škoda nastokráte!
Probírám srdce poklady
a skoumám duše schráně,
ach jaké je to bohatství:
nemám ni slzu za ně!
Můj osud již se nezmění;
nepokveteť, co vadne,
a kam nesvíti slunce víc,
netřeba vláhy žádné.
Měsíčku postůj na nebi,
bych potěšil se v tobě;
mé lásky žár tak vychladlý -
my hodíme se k sobě.
Poslední plamen usíná,
mně zbývají jen slova;
a přec bych vše zas rozdmýchal,
bych nešťastným byl znova.
A teď si háje oddechly,
z nich zplašen stín se honí,
a keř měsíčkem propleten,
v něm víla slzy roní.
Tam hora nebes s hvězdami,
zde květ se rosou vroubí,
kol touha letí šuměním -
mé srdce jásá z hloubi.
Vítám vás, světlé podoby,
jichž kouzlo se tu blýští;
vás poesie utkala -
ta z mé se duše prýští.
Ty ohně se vysoptily,
z mých květů jsou jen stíny,
já pláču nyní s Mariem -
kolem jsou zříceniny.
A přec bych ještě začít chtěl,
ač napřed znám svůj osud;
jiskerka šlehla z popelů -
já miluji Tě posud!
A my jsme přec si patřili;
my stejná nesli muka,
a teď, když nelze srdci dál,
teď oběma nám puká.
Co v srdce mé tě vmluvilo,
to nyní žalem němne,
a co tě mělo k nebi vznést,
teď zhaslo oheň ve mně.
Ty zlomená, já osiřel -
to nevalní boháči,
a co nám ještě vybývá,
to právě na hrob stačí.
NAposledy změněno 14. 1. 2002