Jsem jako lípa košatá,
když oděje se k svátku:
ty krásná růže májová,
pojď sem do mého chládku.
Zde vůní dýchá každý list,
zde bzučí včelek roje,
večer sem letí ptáčkové -
to myšlénky jsou moje.
Ty odletují daleko,
jak od domova děti:
však ty-li ke mně zasedneš -
již více neodletí.
Nuž já se vydám na cestu!
Mne sen i bdění moří,
mé blaho - to se sřítilo,
a srdce žalem hoří.
A prsa křížem požehnav
sem vzal, co tam se kryje:
mé srdce bylo diamant,
Ty u něho co zmije.
Bez cíle svět se otevřel,
a lidé zavřeli se v chýše;
mě lyry struna stržena,
já králem byl - a poušť má říše.
A jako jelen uštvaný,
v němž poslední se síla trhá,
k úžasu živá mrtvola,
jež v beznaději síly mrhá.
Blahoslavená hodina,
že vešel pod střechu sem k Tobě:
Tys vykonala velký div -
Tys vrátila mne opět sobě!
Hoj vy tři páni králové,
vy ste se zmátli jistě;
ta hvězda není na nebi -
ta na jiném plá místě.
Kdy k té se oko pozvedne,
kdy šeptnu její jméno:
mé srdce ráj má, nebe, vše -
vše, co mně přislíbeno.
Já myšlénkou se k hvězdám nes
a zbádal sluncí smělé běhy,
já bydlil v duše hlubinách -
já hrál jak dítě s vášně šlehy.
Já slávy pohár k ústům zved,
já neznal ve své říši soka,
však do štěstí mně scházela
jen drobná slza Tvého oka.
Zde v zástavu vem skvostné písně,
toť srdce mého květy;
má duše láskou rozžata -
objímá v Tobě světy.
O slávy věnec nepožádám -
jen otrok čelo sklání;
mne nad hroby již povzneslo
Tvé něžné milování.
VI.
Nač dýl si ňádra ostřežit,
kdy nepřítel již vzal mou duši?
Mé srdce je v Tvé zástavě,
a zmoženému pouta sluší.
Šat pýchy svlékám se sebe
a k prachu nížím hrdé čelo,
v mém oku slzy vyprahly -
a slovo na rtech oněmělo.
Již vidím květy oprchat,
na místě rána již se šeří,
mé lásky hvězda zhasíná -
a přec má duše v Tebe věří!
Vytvořeno 14. 1. 2002