O kathodách elektronek

Jarmil Dohnálek

Obsah dokumentu

Úvod
Princip tepelné emise
Druhy kathod
Kathody z čistého kovu
Kathody z thoriovaného wolframu
Destilované kathody
Kathody s vrstvou kysličníků vzácných zemin
Literatura

O významu kathody v elektronice není snad potřeba rozsáhlých dokladů. Je výstupní branou, z níž mohou elektrony z kovu nebo ze vhodného polovodiče za jistých předpokladů vyběhnout do vakua nebo do zředěného plynu, můžeme směle prohlásit, že kathoda je nejdůležitější součástí elektronky, a tím více je ku podivu, jak málo se toho o ní ví i v odborných kruzích, natož mezi spotřebiteli elektronek. Úkolem tohoto článku je seznámit zájemce se základními věcmi z tohoto oboru.
 
 

Princip tepelné emise kathody

Pro snazší pochopení emisních pochodů zopakujeme základní věci elektronové theorie a atomistiky. Hmota se skládá z atomů. Atom si představujeme jako kladně nabité jádro, kolem něhož obíhají záporně elektrony. Oběžných elektronů je právě tolik, že vyváží kladný náboj jádra, takže atom se jeví navenek neutrálním. Kovy se liší od ostatních prvků tím, že jejich elektrony na vnějších, ne plně obsazených dráhách nejsou tak pevně vázány přitažlivými elektrostatickými (elst.) silami na jádro. Mohou se proto snadno odpoutat, a jako t. zv. volné elektrony se potulují mezi ostatními atomy a lonty. (Neuvažujeme elst. pole krystalové mříže iontů kovu.) Volných elektronů je v kovu poměrně hodně, téměř na každou molekulu připadá jeden. Krychlový centimetr kovu má jich asi 1019 až 1023. Jejich pohyblivostí je způsobena elektrická vodivost kovů.
Tyto volné elektrony však nemohou opustit kov, protože na rozhraní kovu s nekovem, na př. vakuem, je rozdíl potenciálů, t. zv. potenciální práh, který jim v tom brání. Je způsoben přitažlivými silami iontové mříže kovu. Musíme proto nejprve nějak dodat elektronu potřebnou kinetickou energii, aby mohl překonat potenciální práh. Energii můžeme dodat několika způsoby: velkým elstat. polem, tepelnou, světelnou nebo mechanickou energií (nárazem atomů, fotonů, elektronů nebo iontů) i chemickou energií. Nadále se přidržíme jen emise tepelné.
Se stoupající teplotou zvětšuje se tepelné kmitání mřížkových atomů, které převezmou i volné elektrony. Vzrůstá-li rychlost pohybu volných elektronů, vzrůstá i jejich kinetická energie. Elektrony běhají v kovu, nepůsobí-li vnější elst. síly, po nepravidelných drahách, podobně jako molekuly ideálního plynu (proto se používá označení elektronový plyn), a vždy se najde část elektronů, která nabíhá proti povrchu. Při malých teplotách jsou zmíněnými přitažlivými silami odráženy zpět, až konečně při dostatečně vysoké teplotě, kdy jejich rychlost stačí k překonání výstupního odporu, opustí nejrychlejší z nich kov a vyletí do vakua, kde vytvoří kolem žhavého kovu mrak, zvaný prostorový náboj. Elektrostatické odpudivé síly tohoto mraku se připojí k výstupnímu odporu a ztíží nebo znemožní dalším elektronům výstup z kovu.
Postaráme-li se o odssávání elektronů potenciálním rozdílem mezi kathodou a kladnou elektrodou (anodou), poteče obvodem trvalý proud. Při značné teplotě mají vyletující elektrony tak velkou kinetickou energii, že dovedou letět i proti elst. poli. Malá část se jich dostane na anodu i při menších záporných napětích na ní. To je t. zv. náběhový proud (obraz 1).
Zvětšujeme-li napětí na anodě ke kladným hodnotám, roste emise z počátku silně, přibližně s V3/2. Tento rozsah je zván oblastí prostorového náboje. Stoupáme-li dále s anodovým napětím, emise roste jen zvolna, až nakonec zůstane konstantní. Je dosaženo t. zv. sytného proudu, t. j. všechny elektrony, které při dané teplotě vystoupí z kathody, jsou anodou odssáty, tedy nevzniká nad kathodou žádný prostorový náboj. To ovšem platí jen ideálně, ve skutečnosti emise u kathod z čistého kovu se stoupajícim elst. polem také velmi zvolna stoupá, a při oxydových dosti značně. Velikost emise závisí na druhu žhaveného kovu, jeho teplotě a povrchu. Závislost nasyceného proudu na teplotě T a konstantách materiálu vyjádřil Richardson v zákoně, který zni po Dushmanově úpravě

Is = P.A.T2.e(F/( KT))

P = povrch kathody v cm2,
ls = proud nasycení v A,
A = koncentrace elektronů v A/cm2 K2,
 F = výstupní práce ve voltech (je práce, kterou je nutno vynaložit k překonání potenc. prahu),
T = absol. teplota v Kelvinech (= 273,1 + °C),
K = Boltzmannova konstanta = 8,63.10-5V/K,
e = základ přirozených logaritmů =  2,718

Koncentrace elektronů A a výstupní práce F závisí na materiálu kathody a je pro různé druhy značně odlišná. Z tabulky 1. vidíme, že ne každý kov se svými vlastnostmi hodí za kathodu.
 
 
Tabulka 1. Emisní konstanty a body tání pro různé druhy materiálů elektrod
Druh kathodového materiálu
A
A/(cm2K2)
Výstupní práce F
V
bo=F/K
K
bod tání
K
Wolfram
60,2÷100
4,52
52400
3643
Molybden
55
4,15
48100
2895
Tantal
34÷60
4,07
47200
3303
Platina
17000
6,26
72500
2046
Nikl
1380
5,03
58300
1726
Niob
57
3,99
46200
2223
Thorium
60,2
3,35
38800
2100
Barium
60
2,1
24300
983
Vápník
6,02
2,24
25900
1123
Wolfram-thorium
3
2,63
30500
-
Cesium na W oxydum
10-3
0,71
8230
-
BaO aktiv. na Pt Ir 
10-4÷10-2
1,0÷1,1
11600
-
SrO aktiv. na Pt Ir
10-4÷10-2
1,27
12620
-
CaO aktiv. na Pt Ir
10-4÷10-2
1,77
20500
-
BaO-SrO aktiv. na Pt Ir
10-3÷10-2
1,04
12000
-

Z počátku bylo používáno jako kathodového materiálu čistých kovů, a to nejčastěji platiny (Pt) a wolframu (W). U obou byla využita značná tepelná stálost; W emitoval při 2400K, Pt při 2000K. Později se ukázalo, že na př. W znečištěný při výrobě thoriem (Th), emituje po jisté přípravě několikrát více než samotný W, a již při nižších teplotách (T = 1700K). Je to vysvětlováno vytvořením jednomolekulární vrstvičky Th na povrchu W, která se elektricky deformuje, takže vytvoří souvislou řadu dipólů s positivním pólem ven. Výstupní práce takové kathody je zmenšena o moment těchto dipólů. To je též případ vypařených vrstviček baria, cesia, thoria.
Řada dipólů může být však postavena negativním pólem ven (na př. při kysličnících wolframu). Tím je obráceně výstupní práce zvětšena a emisní schopnost zmenšena.
Vypaříme-li na elektricky negativně polarisovanou vrstvu ( na př. na kysličník wolframový nebo barnatý) novou positivní vrstvičku (na př. baria, Ba), zvětší se emisní schopnost ještě mnohem více. Na tento zjev narazil v r. 1903 Wehnelt při pokusech s kathodami z čisté platiny. Zjistil totiž, že jedna z nich emituje při malé teplotě. Rozborem objevil, že tato kathoda byla nedopatřením potřísněna kysličníkem vápenatým. Vyšetřil poté ostatní kysličníky a zjistil, že tuto schopnost emise projevují zvláště kysličníky kovů vzácných zemin. Tím byl zahájen vývoj oxydových kathod, které po první světové válce ovládly úplně pole. Nyní si blíže všimneme jednotlivých druhů.
 

Druhy kathod

Tabulka 2. Porovnání charakteristických hodnot různých kathod.
*) **) Udány provozní hodnoty; nasycený proud je větší *) 10 krát  **) 102÷103 krát
Druh kathody
Provozní
teplota
K
Spce. žhav.
příkon
W/cm2
Emise
mA/cm2
Hospodárnost
mA/W
Wolframová
2400
181
362÷724
2÷4
Wolfram + thorium
1700÷1950
24÷29
360÷870
15÷30
Destilovaná
900÷1100
4,5÷6,1
54÷140 *)
12-23
Oxydová  nepřímo žhavená
950÷1200
2÷4
20÷100
10÷25
Oxydová přímo žhavená
950÷1200
1÷3,3
40÷330 **)
40÷100
         
         

Kathody z čistého kovu

- jsou tvořeny většinou jedním nebo několika paralelními dráty, a jsou žhaveny do bílého žáru přímo, průchodem proudu. Tato teplota je jistým kompromisem mezi velikostí emise a životností. Zvětšováním teploty by kathoda sice více emitovala, ale vzrostlo by i vypařování kovu, a tím by byla zmenšena její životnost. Podle pokusně získaných hodnot můžeme předpokládat životnost až do vypaření 10% váhy drátu. Žhavicí příkon v tomto případě stoupne při konstantním žhavicím proudu o  25%, při konst. žhav. napětí klesne o 20%. Je tedy lépe dodržovat konstantní napětí. - Druhým nepřítelem životnosti přímo žhavených kathod je tah, jímž je kathoda napjata. Postupem doby žhavení při vyšších teplotách vytvoří se v struktuře kovu rekrystalisace, která zmenší mechanickou odolnost drátu proti namáhání. A tu se může stát (je-li napružení dost velké), že se drát přetrhne, zvláště byl-li už zeslaben vypařením. Na př. u elektronky RE26 udává H. Simon 3), že při napružení 5g vydrží asi 4000 hod. provozu, při napružení 15g už jen 400 hod. Kathody z čistého kovu mají proti ostatním výhodu hlavně v tom, že snesou vysoké elstat. pole a emitují dobře i za mírně zhoršených vakuových poměrů. Pokud pracujeme v oblasti nasyceného proudu, mají konstantní emisi, a rovněž jejich životnost při provozní teplotě (pro W kolem 2400K) je poměrně dlouhá. Jako materiálu pro ně používá se hlavně W, vzácněji molybdenu, tantalu, niobu a dříve i platiny. Používá se jich dosud hlavně pro vysílací elektronky velkých výkonů (paralelně napjaté dráty), usměrňovací ventily pro vn, roentgenové trubice a usměrňovače s náplní vzácných plynů.
 

Kathody z thoriovaného wolframu

Při výrobě W drátu přidává se do W až 2 % kysličníku thoričitého ThO2, který zlepší mechanické vlastnosti při tažení drátu. Při rozžhavení W-Th drátu ve vakuu na 2600 ÷ 2800K, redukuje se kysličník okolním W na kovové Th, které difunduje na povrch a vytvoří zmíněnou jednomolekulární dipólovou vrstvičku. Výsledkem této elektricky positivní vrstvičky na W drátu je pěti až desetinásobná emisní hustota již při 1700K, proti W při 2400K. Pokusně bylo zjištěno, že redukce ThO2 je usnadněna přítomností uhlíku. Vytvoří totiž s kyslíkem kysličník uhelnatý a uhličitý a ten je snadno odčerpán, aniž nějak působí na redukované Th. Proto se W + Th vlákna před zamontováním potírají grafitem, nebo se už při výrobě přidává 0,25 ÷ 1,5% uhlíku, aneb nejčastěji se žhaví na 2000K během čerpání v uhlovodíkové atmosféře (v parách benzinu, naftalinu nebo v acetylenu) tak dlouho, až se jejich odpor změní o 6 ÷ 10 %.
Teplota provozu musí býti tak zvolena, aby vypařování Th s povrchu bylo právě vyváženo difusí Th z nitra kathody, čili aby nastala jakási rovnováha. Nejideálnější by bylo, aby se nic z povrchové vrstvičky nevypařovalo a nic tedy nemuselo difundovat z nitra. Tomuto stavu se blížíme při provozu na teplotě 1700 ÷ 1800 K. Zničí-li se však za těchto podmínek jakýmkoliv způsobem (na př. působením kyslíku) povrchová vrstva, je nutno pro vytvoření nové vrstvičky Th zvětšit teplotu až asi na 2000 K. Větším přežhavením se odpařuje z povrchu více Th než se stačí doplnit, takže schopnost emise pomalu nebo rychle (podle velikosti přežhavení), klesá, a nakonec zbude kathoda z čistého W.
Kromě této značné choulostivosti na teplotu jeví W + Th kathoda ještě velkou citlivost vůči zbytkům plynů ve vakuu. Při zhoršeni vakua v elektronce (na př. přetížením a tím vzniklým odplynováním ostatních elektrod) plynové ionty bombardují citlivou Th vrstvičku a zničí ji. Životnost těchto kathod je až několik desetitisíců hodin, ještě při teplotě 1950 K dosahuje 3000 hod. provozu. Používá se jich hlavně v menších vysílacích elektronkách.
 

Destilované kathody

Patří do skupiny kathod s negativní mezivrstvou. Používalo se jich hlavně v letech 1927 až 1932, nyní byly vytlačeny oxydovými kathodami, a proto o nich jen stručně. Podkladovým materiálem byl zoxydovaný W drát, po případě předem poměděný a teprve zoxydovaný. Povrchová vrstva však musí být vytvořena jen z nižších kysličníků, jen tak dosáhne dostatečné životnosti. Na tuto kysličníkovou vrstvu bylo vypařeno (nadestilováno) kovové barium nejčastěji z tabletky, umístěné v anodě. Částečně reagovalo s kyslíkem kysličníku wolframového na kysličník barnatý BaO, čímž vznikla stejná mezivrstva jako u oxydových kathod. Liší se vlastně od vpálených oxyd. kathod jen způsobem výroby. Podle výchozích látek, jichž použijeme k vypaření Ba, rozeznáváme vypařovací způsob thermitový (kysličník Ba smíchán s hliníkem), azidový, pak z bariové slitiny a z kovového Ba ve vzduchotěsném obalu. Podle Espeho 2) je vhodné zapojit během vypařování anodové napětí, jelikož tím jsou positivní ionty Ba řízeny na negativní kathodu. Přebytečné Ba usadí se na okolních elektrodách a skle baňky, kde vedle žádoucího getrovacího účinku způsobuje i nežádoucí mřížkové a anodové emise. Vypařená vrstva je hladká, kovového vzhledu, síly 0,1 ÷ 5 µm i s kysličníkovou vrstvou, a má prakticky zanedbatelný příčný odpor. Při teplotách kolem 1000 K dává sytné proudy 0,5 ÷ 1 A/cm2. Je však velmi citlivá na přežhavení nad 1200 K, protože se kysličníková vrstva rychle odpaří a na rozdíl od W + Th kathod, nelze ji znovu regenerovat. Destilovaných kathod používalo se hlavně při výrobě elektronek pro přijímače.
 

Kathody s vrstvou kysličníků vzácých zemin (oxydové kathody)

Podklad pro tyto kathody tvoří u přímo žhavených nejčastěji W, někdy též konel (70 % Ni + 19 % Co + 8 % Fe + 3 % Ti), platinnikl (5÷10 % Ni), platin-iridium (5 ÷ 20 % Ir), nebo čistá platina, pro nepřímo žhavené téměř výhradně niklová trubička. Podkladový materiál nesmí obsahovat příměs manganu, neboť ten už v malé koncentraci zmenšuje emisi. Neškodná, ba i prospěšná svými redukčními účinky na BaO, je přísada hliníku, titanu, baria, hořčíku a thoria. Na tento podklad je nanesena 10 ÷ 100 µm silná vrstva emisní pasty, složené z kysličníků Ba, strontia nebo vápníku, anebo nejčastěji z jejich směsi. Tyto oxydy však nejsou na vzduchu stálé a mění se na př. vlhkostí ze vzduchu na hydroxydy, a s kysličníkem uhličitým na uhličitany. Proto není-li možné je během několika hodin zastavit do vakua nebo ochranného plynu, použijeme raději jako výchozí sloučeniny na emisní pasty uhličitanů těchto kovů. Po zatavení takto zhotovené kathody do elektronky se rozžhavením ve vakuu na 1350 ÷ 1500K promění uhličitany v kysličníky. To je t. zv. formování.Přitom probíhá tepelný rozklad podle rovnice:
Ba Co3 --> BaO + CO2
Sr CO3 --> SrO + CO2
Vzniklý kysličník uhličitý CO2 je vývěvou odčerpáván. Získaná kysličníková vrstva však dosud nemá výhodné emisní vlastnosti, neboť je složena z elektricky nevodivého materiálu a proud, který by jí procházel, může být jen iontový. Abychom vytvořili místo iontové vodivosti v kysličnících elektronovou, musíme zvláštním pochodem, t. zv. aktivací, způsobit rozložení některých atomů kysličníků na kov a kyslík a tak vytvořit ve vrstvě přebytečný kov.
Jak tento rozklad nastane, je dosud sporné. Zprvu se předpokládalo, že přebytečný kov se vytvoří tepelným rozpadem (thermickou dissociací) kysličníku. Tento názor byl však vyvrácen důkazem, že při aktivisačních teplotách prakticky žádný tepelný rozpad nenastává, protože je k němu potřeba teplot mnohem větších. V úvahu tedy přichází jen aktivování průchodem proudu, t. j. pod anodovým napětím, a redukční, t. j. bez anod. napětí. Obě mají své opodstatnění. Proudového se používá u kathod vpálených (pro výbojky), t. j. takových, kde došlo k chemické reakci mezi podkladovým kovem a kysličníky, a tím k předčasnému odstranění redukování schopné látky. U kathod nevpálených (pro běžné elektronky) převládá aktivování redukční.
Redukce kysličníků, totiž téměř výhradně nejreaktivnějšího z nich, BaO, může nastat působením kovu podkladu, nebo působením kysličníku uhelnatého, který vznikl ještě při formování kathody, nebo do pasty přidanými redukčními pojícími látkami. Poslední způsob je zanedbatelný, první dva se vzájemně doplňují. Redukce kysličníkem uhelnatým CO při formování probíhá podle rovnice:
2 Ba CO3  --> 2 BaO + 2 CO + O2
BaO, + CO --> Ba + CO2
Redukcí vzniklé přebytečné Ba atomy difundují na povrch vrstvy, buďto vyemitují volný elektron a v podobě iontů se vracejí zpět vrstvou k základnímu kovu, nebo se vypaří. Nakonec nastane dynamická rovnováha mezi redukcí BaO na Ba, vypařováním Ba s povrchu a difusí přebytečného Ba na povrch, kteréžto všechny pochody závisí na teplotě. Doba aktivování rovněž závisí na teplotě, bývá normálně pět minut až dvě hodiny, při velkých nebo speciálních kathodách až den i více. U kysličníkových kathod se už uplatňuje příčný odpor vrstvy (1 až 10 ohmů), který zvláště při velkých emisních hustotách způsobuje přižhavení vrstvy. Je možno říci, že tento odpor klesá s teplotou a při aktivování vytvořením přebytečného Ba se zmenšuje.

Fotografie kysličníkových kathod č. 1 a 2.

Snímek 1. Nepřímo žhavená kysličníková kathoda, t. zv. rychle žhavicí. Skládá se

  1. z niklové trubičky, na níž je kataforeticky nanesena emisní pasta,
  2. ze žhavicího tělíska, což je wolframový drát nebo spirálka (většinou bifilární, viz E 1949 č. 7, str. 164), opatřený vypálenou isolační vrstvou kysličníku hlinitého Al2O3.
Snímek 2. Nepřímo žhavená kysličníková kathoda, starší typ, pomalu nažhavující. skládá se
  1. z niklové trubičky s emisní vrstvou kysličníků,
  2. z isolační trubičky z kysličníku hlinitého nebo hořečnatého.
  3. z topného drátu nebo spirálky bez isolace.


Povšimněme si látek, snižujících emisi, t. j. látek, které otravují kathodu. Otrávení kathody je pochod, probíhající vně i uvnitř vrstvy a způsobuje zvětšení výstupní práce a tím pokles emise. Více se uplatňuje otrávení v rozmezí kysličníková vrstva - vakuum, které rychle zmenší emisi, ale dá se odstranit ze zásob emisní vrstvy. Nejčastěji je způsobuje plyn, který v elektronce zbyl po nedostatečném vyčerpání, nebo se uvolnil při přetížení elektrod. Při provozu a při tlaku větším než l0-3 torru je každý plyn nebezpečný povrchu kathody, protože způsobí její bombardování svými ionty a zničí ji mechanicky. Při menších tlacích i za studena je nebezpečný zvláště kyslík, neboť váže přebytečné Ba sloučením na kysličník. Při provozní teplotě je škodlivý až do vakua 10-5 torru. Vzácné plyny a vodík mohou v některých případech emisi i zlepšit, hlavně kompensací prostorového náboje ionty plynu.

Nebezpečné vnitřní otrávení kathody, které už nelze odstranit, způsobují prvky halové, t. j. chlor, brom, jod, fluor a jejich sloučeniny, neboť se snadno slučují s emisní pastou. Ostatní chemické sloučeniny jsou tím nebezpečnější, čím jsou kyselejší. Musí být proto při výrobě a nanášení emisní pasty dbáno úzkostlivé čistoty, a i z okolí odstraněny látky, působící otravu, aby se ani jejich výpary nepřenesly vzduchem k emisní hmotě.
Při výrobě pasty jsou výchozí uhličitany většinou připraveny z hydroxydů nebo dusičnanů tak, aby vznikly krystaly směsi. Bylo totiž experimentálně zjištěno, že směsné krystaly v emisní pastě dávají za stejných podmínek větší emisi než jen mechanicky smíšené uhličitany. Maximální emise směsných krystalů je při poměru BaO ku SrO = jedna ku jedné. Lze je jinak též připravit z mechanické směsi delším žhavením při vyšší teplotě. Po suspendování v organické tekutině (methyl- nebo ethylalkoholu, amylacetátu) nebo v destil. vodě, a po několikadenním mletí v kulových mlýnech (rozrušení sbalením vzniklých shluků) je emisní pasta nanášena na podkladový kov namáčením, natřením štětcem, nastříkáním pistolí, nebo nejlépe kataforeticky.
Fotografie kysličníkových kathod č. 3.
Snímek 3. Různé druhy kysličníkových kathod:

  1. přímo žhavená kyslič. kathoda na wolframovém podkladě (kataforeticky nanesena).
  2. Nepřímo žhavená kyslič. kathoda ve válcovém provedení, žhavicí tělísko povytaženo. (Nastříkána.)
  3. Nepřímo žhavená kyslič. kathoda v plochém provedení (žhav. tělísko povytaženo). (Nastříkána.)
  4. Starší typ pomalu se nažhavující kyslič. kathody. (Nastříkána.)
  5. Vpálená oxydová kathoda na isolační trubičce s topným tělískem, hustě ovinuté niklovým drátem.
  6. Nepřimo žhavená kyslič. kathoda pro obrazovky (emisní vrstva jen na čepičce).
Životnost oxydové kathody závisí na vakuu, provozní teplotě, specifickém emisním zatížení a na tom, jak časté je zapínání a vypínání. Žhavicí příkon je možno pří správně vyaktivované kathodě změniti o 15 ÷ 30 %, aniž se značněji změní emise. Mění se tím ovšem životnost. Zkušenosti amerických konstruktérů ENIACu s prodloužením života elektronek mírným podžhavením a současně zmenšením anodového napětí viz v ref. O. Horny v RA č. 1/1948, str. 18 a v E č. 2/1949, str. 39. Při plném zatížení kathody (maximální Ea, Ia) platí, že trvalé podžhavení škodí emisní vrstvě víc než trvalé přežhavení. Při podžhavení jsou emisí namáhána jen místa, která mají nejmenší výstupní práci, nebo ta, kde je elektrické pole nejsilnější (vrchy, vzniklé nerovností pasty), což má za následek jejich brzké zničení. Krátkým podžhavením se kathoda jenom unaví a mírným přežhavením lze ji opět rekreovat. Rovněž pozvolné nažhavování pod anodovým napětím kathodě neprospívá, a proto u silně zatížených elektronek (zvláště usměrňovacích) se nejprve nažhaví, a potom teprve se zapne anodové napětí. Tím znamenitě stoupne životnost. Kysličníkové kathody se liší od předcházejících druhů hlavně tím, že pracují v oblasti prostorového náboje. Nemají jasně vyjádřeného nasyceného proudu a proto jsou schopny dát při impulsovém zatížení veliké proudy z malého povrchu (až 50 A na cm2).* Prakticky lze jich použít ve všech druzích elektronek, a speciální druhy ve výbojkách.

Poznámka:
* Uplatňuje se ovšem současně ve značné míře sekundární emise.

Literatura:

1. Die Oxydkathode, G. Hermann, S. Wagner, 1943.
2. Werkstoffkunde der Hochvakuumtechnik, W. Espe a M. Knoll.
3. H. Simon - Zeitsch. fur techn. Phys. 1927, 11. 434-445.
4. Engineering Electrbnics, D. G. Fink, 1938.

Teno článek byl převzat z časopisu Elektronik č.9/1949, str.196

Zpět na obsah Jeníčkových radiotechnických stránek
Zpět na domovskou stránku Petra Jeníčka

Tato stránka byla naposledy aktualizována 8.12.2009.
Nascannoval a do html podoby upravil Ing. Petr Jeníček. Oproti originálu byl na začátek přidán obsah a upraveno rozmístění grafů a obrázků.
Případné dotazy posílejte na adresu pjenicek@seznam.cz