Leknínu bílé růže
se houpou na vodě,
vždy k sobě blíž a úže
se tulí ve shodě.
Jak dlouhé ženské vlasy
jich tmavé kořeny
vln brázdí třpyt a jasy,
až ke dnu vnořeny.
V tom lásky obraz celý,
ta kvete napovrch,
však brzy v jícen stmělý
tě věnec vláken strh.
A ovije tě snadně,
a jen se zpění vír,
a provždy ležíš na dně,
však v srdci věčný mír.
A z něho vyrůstají
ty bílé lekníny,
na ženských vlasech hrají . . .
Ó sny! Ó hlubiny!
Do html podoby upravil Ing. Petr Jeníček