Upadlo péro havraní
v cestu mou z výše zlehýnka . . .
Ó, nic tak srdce neraní,
jak smutné lásky vzpomínka!
Já upřel hned svůj k němu hled.
Mám tebou psát svůj žal ?
Houk vítr: "Nezlákáš víc zpět,
co jednou osud vzal!"
A jen se stočil po stráni
a ztich kdes v rokli pak,
já stál, na péro havraní
svůj upíraje zrak.
Ó, znám tě, znám a dobře vím,
můj osud havran jest,
on věštby kynem tajemným
tě hodil do mých cest.
Ó, nic tak duši neraní
jak lásky klam a lež.
Sem pojď, ty péro havraní,
zde na mém srdci lež !
Do html podoby upravil Ing. Petr Jeníček.