část jedenáctá, básně CI. až CX.

CI.

Pak živé zavolal a kázal:
„Přes tři sta let, to byl v nich rozum;
ta jedna jezdila co kníže,
druhá mu koně pjala k vozům.

A kníže kázal: „Dolů s hlavou,
jež do vozu se stále točí!"
A když ji srubli, křikla kněžna,
neb nad knížete byl jí kočí.

Ta knížeti nakápla jedu,
pak plačíc ustlala jim k sobě,
však dál jí též nestačil rozum -
teď tři sta let jsou v jednom hrobě." –

Živí se scházejí, však běda!
každému dýka číhá z roucha,
 kdo má ji, na druha ji brousí,
čas káže - nikdo neposlouchá.

CII.

Ta jedna zrovna bez huby,
ty druhé s ústy bezzuby,
bez těla kosti, beze měr,
šat na hadr a plný děr.

Ta jedna chromá na ruku,
ta druhá z mechu paruku,
a v prsou všem, by střehl mír,
vyspává za dne netopýr.

Ta jedna s chůzí v nevoli,
ta druhá sotva o holi,
a dechu časy nastaly
jak z polámané píšťaly.

A k tomu ze dne do noci
jak po padoucí nemoci,
a při všem tuze ozdobny –
jsou přec jen k světu podobny.

CIII.

A každý jako střízlík velký,
leč v chůzi lvem a v hovoru,
ten jeden z nich byl jako hlava,
ti druzí jen jak od dvorů.

Ten mluvil: „Rod náš z krve ryzé,
ten s velkými se nemíchal,
máť každý z nás jen pidipředky,
a králík náš jen pidikrál.

Tu stojí naši pidiotci,
tu pidirek náš vítězný,
my ostatní jsme pidiprinci,
a dámy pidiprincezny."

A prál duch dějin: „Pro zasmání
též takové mám hrdiny;
ti mní, že kol nich svět se točí,
a oni že tvoří dějiny."

CIV.

A časy s vraždou, drtné bouře,
co táhlo ti jich přes hlavu,
a přec tě každé jaro najde
zas v usmívavém pozdravu.

Blud člověka a lidská bída
jak krutě tvář ti brázdila,
a přec tvá každá kapka jarní,
jak by ji naděj zasila.

A za každou ti bouří duha,
za každou nocí jitřena,
i šachta přírody a lidstva
už pučí, sotva zavřena.

Ach, lidé my to jinak béřem:
pár hrobů, a jsme zvráceni,
jar několik a spějem v podzim –
jsme bez dechu, jsme znaveni.

CV.

Co z nás má věčně žít? Ta sláva,
že vraždy jsou nám dějinami,
až člověku, jak byl by spolčen
ne s lidmi, ale s hyenami?

Co z nás má věčně žít? Ta touha
po nepočestném otročení,
že sotva kde kdo stane výše,
už chcem, by šláp' nás na temeni?

Či sváteční ta naše radost,
když všedními se najdem dosti,
že nadlidským už zdá se býti,
také-li kde kus šlechetnosti?

Nuž, možná že v tom mnoho výhod,
však duše upřímná k nim nelne;
já vím jen: musí býti jiné,
co býti má též nesmrtelné.

CVI.

„Jsem ostrý hoch, vždy stejně mladý
 a věrnost neberu tak přísně,
 mám žen i dívek plný harém,
jen tebe nemám do své písně."

A panna jako ve snu, klesá
mu na rty, v náruč, beze hlásku,
jen ret se v políbení zachvěl:
„Já dnes mu přísahala lásku!"

A ostrý hoch se smí i zasmát:
„Když zrušíš, o tos více žena;
jen přiviň se a líbej, líbej,
a uvidíš, jsi rozvedena."

Pak přišli v smutku, se ženichem,
rvou sobě vlasy, slzy kropí,
smrt mne si ruce, panna mlčí,
a jedni druhých nepochopí.

CVII.

Pravda jen, co tuto psáno
a co z cifer vypočtem;
srdce mluva - lichá mluva,
v té se pravdy nedočtem."

A tu vstoupí kvítko z pole,
jaro dech, máj v pohledu,
hlavu slunečnou a modrou,
ústa jako od medu.

Usmálo se, tázalo se:
„Co jest pravda? Pověz jen!"
Žáci hledí plní žasu,
mudrc celý pomaten.

CVIII.

Nuž jaký hovor, kde jen ptaní,
a zatvrzelé mlčení,
kde hloubka jen, a žádné mosty,
neb přechody a změlčení?

A přec to ptaní náš je život,
a mřeme sobě v odpověď;
ba ptaly se už celé věky,
jen více nikdo nedoved'.

Žít na smrt, kvésti na zvadnutí,
 být vše a ničím - obojím?
Neptám se víc. Ta lebka mlčí
a o jinou řeč nestojím.

CIX.

Pod hlavu už sobě střádá
suché listí, zvadlou snět,
slunce staví pod stínidlo,
jako lampu v lazaret.

Nebes okna mhou zastírá,
v lesích hovor zastaví,
a ty ptáčky štěbetáčky
k sousedovi dopraví.

Řeky už jen zvolna chodí,
pokradmo a po špičkách,
a těch těžkých snů už plno
v holých číhá větvičkách.

Peří ve sníh nasedrané
už si sype v závěje -
ticho, my si podřímneme,
než zas skřivan zapěje.

CX.

Co jaro obléknul se čist
v mlaďounký, ve průhledný list,
a co jen ptáčkem zazvučí,
to objal do své náručí.

Jim lůžko ustlal do stínu,
Jim na noc chystal hostinu,
a než-li v den se rozední,
jim písně šeptal svatební.

Pak choval mladé zpěváčky
se žlutavými zobáčky,
a jak jen dozrál štěbeta,
už posýlal ho do světa.

Stařičký mezi duby kmet
přes dvě stě nezastesk' si let –
dnes ptáčkům stého kolena;
zda víte, co to znamená?

Další básně =>