Vzduch jarní naplněn je krásou,
ta svítí v nebi májovém,
a každý kvítek aspoň lístek -
má v kalíšku jí domovem.
Vzduch jarní naplněn je láskou,
ta kape v dešti májovém,
a každý ptáček aspoň kapku
má v hnízdečku jí domovem.
Ty jedny v hlavě samá pentle,
ty druhé vážny celičky,
ty jedny jako s kazatelny,
ty druhé samé housličky.
Smrk s jedlí, ty se v smutku nosí,
chtí v baládách jen kvíleti,
tam u skal jedna píseň skládá
o osiřelém dítěti.
Co s habrem buk, víc jako muži,
věc tak si k srdci neberou,
a je-li javor právě doma,
i v sousedskou ho přiberou.
A břízy, ty jak vy, panenky,
jen do větru a do skoku,
tam kolem lesa plny lesku
a v rej se drží po boku.
Blesk na kůň sed' a za ním letí,
vzad šlehem dává znamení,
hrom rachotí na velký buben,
na nebes černé sklepení.
Prach již se točí na opatku,
teď vítr počal větve brát,
a kde se strom mu staví v cestu,
hned natáh' se jak kolohnát.
Věž v úctě naklonila čelo,
dům střechu smek' jak čepici,
a stará chatrč poskakuje,
jakby zmladla v děvici.
A hudba hřímá přes vsi, města,
přes vody, s kopců, do letu -
a slavný úřad v udivení,
že nedal k hudbě paletu.
A my lítnem háje lemem,
jenž se v rosu obléká,
a my pijem jeho písně,
jež nás zvou už z daleka.
A my lítnem do osení,
jež se šeptmo rozvlní,
a my pijem jeho vůni,
až nám srdce naplní.
A my lítnem k růže keřům,
když jim puknou poupata,
a my pijem jejich lásku,
až nám duše ohřáta.
A my lítnem pod okénko,
kde ty dřímáš, anděli,
a my hudem písně o tom,
co sme v světě viděli.
Zvláště kdy v luny potaji
děvčátka tam se brouzdají,
každá si něco zavzdychne -
rákosí hned to zachytne.
Ale dnes šustí ve zmatku:
stalo se tuhle děvčátku,
přišlo sem, srdce znavené,
okřálo, a je studené.
A co mně ještě s podivem:
rákosí jest jí stelivem,
poduška hlavě z leknínů,
přikryvka jen tak ze stínu.
A co mně divno nejvíce,
němé ty v smutku bělice:
postojí, sotva uvidí -
vše to nenašla u lidí.
A letí, letí jasným modrem
až k zlatých mráčků závrati,
a co tam najdou zlata, modra,
s tím zas se k tobě navrátí.
A letí, letí k vodám hladkým,
když v lesku síť se roztřesou,
a co tam slyší políbení,
to v písních tobě donesou.
A letí, letí krajem širým,
kde kvítků vlídná srdce jsou,
a co máš stesku v srdci vlastním,
to do všech světů roznesou.
Dnes u zdi oral; rovy vpadlé,
bez křížků, s vyschlým trávníkem,
tam za zdí stojí hrobník s rýčem
a jediným je pomníkem.
A počal hrobník také orat,
jen s rýčem, ale hluboko;
co vseje, nikdy nevychází,
žně jsou tu jen tak na oko.
A hrobník zpíval: "Škoda očí
a sladkého v nich plamene!"
Smek' oráč, z ruky pustil oprať,
sám stál jak pomník z kamene.
Ne roky, dni a luny měří,
však věky velkým rozhledem:
za krásný čin vždy jedno zrnko,
když bez krve jej provedem.
A lehká práce ta je těžká,
po lidstva pátrat ozdobách;
i vidím propast skoro prázdnou
a skály v plných zásobách.
Však jedno přec mně utěšením -
žeť hošík ten tak při síle,
a s důvěrou zve lidstvo celé:
"Pojď, pomáhej mi při díle!"
Ji v těžkou dávám obžalobu,
jak hřeší po všem národě,
a jest-li že v tom tvoje vůle,
s kým zákonem to ve shodě?"
Smrt v smíchu cení lačné zuby:
„Ved's k nepravé mne stolici;
tu ptej se dříve té tvé matky,
proč rodí takou směsici?
Proč bezcenných těch mužův loutek
na léta tolik doživí,
že bráti pořád jen tu chamraď,
i smrti již se protiví?“
A řekla příroda mně s výtkou:
"Smrt stiháš ve při nevzorné;
své bratry nauč býti lidmi,
smrt bude brát jen výborné."
Však ze všech jdou mi nejmíň k duhu
ti skuhralové u lidí,
jenž s kostmi jen se v prachu válí
a pro prach krásu nevidí.
Máť život právo nejpřednější,
jeť krása žití výkvětem.
A život v květu! Víc mně jmenuj,
a jsi mé písně předmětem.
Návrat k
obsahu sbírky básní V přírodě
přehledu Hálkova díla
obsahu literárních stránek
domovské stránce Petra Jeníčka
Vytvořeno 5. 12. 2002