V přírodě

část devátá, básně LXXXI až XC.

Vítězslav Hálek

LXXXI.

Na drnu kyprém, v kořání
sedla si krása bez zvaní,
sedla si měkce vedle mne,
s mladostí v tváři dojemné.

U nohou tenké praménky,
sedla si v kapraď, v pomněnky,
nad sebou větvic vlažný stín,
hleděla lesům do hlubin.

"Hledals mě v mořích, výšinách,
v světů a nebes končinách,
hledals mě v štěstí, v žalu svém,
a já tak blízko doma jsem."

Seděla, hlas jak do zpěvu,
na tváři důlek úsměvu,
oko jak duše prohřátá,
rty jako k růžím poupata.

"Však tys mne hledal nejradší,
kde jsou mi květy nejsladší,
proto jmu v plnou lásku tě -
našels mne v pravdě, v prostotě."

LXXXII.

Včera ty stromy tak vážny,
a přes noc v bílém, žluťounkém šatě,
táhnou se jako ta mlha,
po stráni vzdušné, v stříbře a zlatě.

Táhnou se u velké slávě,
a jakby prstem blíže mne zvaly:
"Zrodilo nám se tu dítek
na velkou radost za dobré žaly."

Jdu tam a blíže se dívám -
radosti plno na každé sněti,
a co já dosud měl květem,
větvička každá tolik má dětí.

Detičky drobounké, sladké,
matička větev v loktech je houpá,
včelky jim bzučejí písně,
rosa je meje, deštíček koupá.

LXXXIII.

Dnes slunce se v háji prochází
a z větvičky na větev bloudí,
to jako ten chlapec na holkách,
to na větvi hubičky loudí.

A líbá a cosi šeptem dí
a hladí a tiskne jim ruku -
až hájem to slastí zachvělo,
a srdce mé pospíchá v tluku.

A jest-li mne všecko nemýlí,
to sluníčko také jde ke mně,
mně zahřívá v květy poupata,
ba sahá až do duše jemně.

A jest-li mne všecko nemýlí,
ví, kterak se o srdce prosí:
v mé duši jak v háji písniček
a radostí měl bych i rosy.

LXXXIV.

Skřivánci táhnou od jihu
s paprsky teple slunečními,
a jest-li že k nim hledím déle,
jsou myšlénky mé mezi nimi.

Tak tedy přece tomu tak,
co stará moudrost věřit učí:
na podzim nejen o ty ptáčky,
i o své myšlenky jsme chudší.

A tedy tomu přece tak,
co milo mně nad všecka slova:
má duše s ptáčky odmlčí se
a s jarem rozzpívá se znova.

Skřivánci táhnou od jihu,
mé myšlenky jsou mezi nimi,
a v duši mé již jako v polích,
kdy zahrajou si oseními.

LXXXV.

V hedvábném mechu pod jedlí
myšlénky mé si usedly,
a jak ten pejsek ke stádu,
srdce mé po jich příkladu.

Kolem nás mechu aksamit
v lístky a kvítky porozvit,
v nich jako s hvězdy ukáplá
rosička mrká nasáklá.

V tom jako do hor pašeři
mravenci s ranci sem zaměří:
kudy jde cesta, vědí-li,
že kol té jedle zbloudili.

Rychle se pavouk s větvice
v kývadlo změnil na nitce:
jest-li že jim to lahodí,
sám že je cestou zprovodí.

Jedle si z hloubi oddychne,
šumí a náhle utichne,
pavouk se v plánech zastaví -
pašeři táhnou ve zdraví.

LXXXVI.

Myšlénka krásná zaťuká-li,
ó, spěš a duši zotvírej;
tať nikdy nepřichází sama,
to za ní táhne velký rej.

To jak ta první lašťovička,
když kolem okna mihne se,
ta jde se ptát jen domku tvého,
zda k němu jaro vejde se.

Zda dost je místa pod tvou římsou:
že s písničkami přiletí,
že mladou zemi květným rouchem
a vzduch ti jasnem posvětí.

Myšlénka krásná! Když jí duše
jen malý kousek dopřeje -
ó, přijde jich pak celé jaro,
že svět se v tobě ohřeje.

LXXXVII.

Má drahá, pojď, dnes budem hledat,
kde nejvíc krásy vykvetá,
a kde ji najdem, tam si sednem,
vždyť byla nám též zasetá.

A projdem sobě hájův stíny,
báň nebes, duše hlubiny,
neb chceš-li, sednem u potůčku,
neb vplujem v lidstva dějiny.

Však hleď, tu pod tím keřem šípků
vylítla zšedlá pěnička,
a v hnízdě zbylo něco písklat
a každé žvatlá: "Matička!"

A matka na listnaté olši
tu zmizí, tu se vynoří,
pak notuje v lehoučké písni -
"Tu jsem! Tu jsem!" k nim hovoří.

Pak přiletí, s každým se vítá,
a duši má i ústa v něm,
pak povídá, kde jak co bylo - -
má milá, tady zůstanem.

LXXXVIII.

Lesy mlčí, podřimují,
každý dech si odměří,
a tu letí čtverák větřík,
začechrá je v kadeři.

Stará sosna hlavou vrtí,
větve dospat nemohou,
a to listí zvědavostí
na buku hned na nohou.

Větřík mluví, kde co sebral,
sosny ani nevěří,
buky potřásají hlavou,
listí jen se haštěří.

Jedněm šeptá cosi tajně,
ty se kloní, tají dech,
a ty, co jsou pozdálečí,
že tu též jsou na poslech.

Čtverák jen tak napověděl,
poroučí se o les dál,
ale sosnám a těm bukům
po celý den v srdci hrál.

LXXXIX.

Drozd, lesa kápo, v přepyše
sed' na jedli si nejvýše,
k hrám svolává a k nápěvu:
"Dnes dostaneme návštěvu!"

Co ptáček v letu, postojí
a sáhne k svému nástroji,
hned hlas i struny probírá,
že div mi srdce nezmírá.

A hostí táhne do zvůle:
na západ samá fakule,
měsíček v záři celičký,
a hvězdy s ním co dětičky.

A hvězdy malé, drobný svit,
od jedné k druhé stříbrná nit -
ty v lesku vedou, za šera
tvář nejkratšího večera.

A teď už v lese započnou,
tu na poslech, tu na skočnou,
a každá hvězda mrká v dík -
a jenom drozd je kapelník.

XC.

A což mne v lese liběj poutá,
než z podkeří ta jahoda,
když zardělá se pousmívá
jak z dívčí tváře lahoda.

Tak pod lístečky, v stínu šerém,
tak potměšile, s rozmarem,
půl vábí a na půl se kreje,
a přece být chce obdarem.

To snad tu někdy v stínu dřímal
ret dívky za nejsladších chvil,
a co chtěl vzkázat políbení,
zde na ty nitky zavěsil.

A snad že chtěly lesy vidět
tak v drobnojemném obrázku,
co v šeru mají lesku, vůně
a sladkých k žertům závazků.

Ba snad že, když se s nimi loučím
tak ve smutku a ve zmatku,
ten obrázek si vymyslily,
bych vzal jej s sebou v památku.

Další básně =>

Návrat k
obsahu sbírky básní V přírodě
přehledu Hálkova díla
obsahu literárních stránek
domovské stránce Petra Jeníčka





Naposledy upraveno 5. 12. 2002

Do html podoby upravil Ing. Petr Jeníček.